Přidat komentář

Na našem blogu budeme přinášet komentáře našich řidičů z jejich všedních a mnohdy i nevšedných dnů. Jako první přinášíme příběh s názevm "Profesionálka".

Jednou takhle v únorovém podvečeru jsem dostal jízdu z Kolíště od Pohřebního ústavu. Nasedla mladá sympatická slečna okolo 28 let.
Tak jak to u některých dam bývá, nevydrží mlčet, ba co víc, je jim dokonce trapné v něčí společnosti mlčet a proto po chvilce zahájila hovor:
„Jsem unavená, už se těším domů.“
Já na to: „Moc práce?“
Ona: “No ano, začala sezona, je toho hodně.“
Já: „ Sezona?“  a dál jsem si už jen v duchu říkal, jaká je to profesionálka, když se semnou baví, jako by prodávala housky…
Ona: „No jistě, každý rok je to stejné. Začíná to po Novém roce a končí před prázdninami. A někdy jsou náznaky už v prosinci, před Vánocemi.“
Já: „A čím to je? Myslel jsem, že je to po celý rok stejné.“
Ona: „Kdepak pane, vždy na jaře se nezastavíme, máme fofr, lidi mají o naše služby velký zájem.“
Uf, ta má teda žaludek, asi už je v této branži hodně dlouho, pomyslel jsem si a nahlas jsem odtušil: „To jsem tedy nevěděl.“
A pokračovala: „To víte, je boj o každého zákazníka. Je mezi námi velká konkurence, ale naštěstí jsme zavedení a máme spoustu stálých klientů, kteří se každý rok vrací.“
„Každý rok se vrací?“ Třeštil jsem na ni oči. „A kde se stále berou?“
Ona: „ No jistě, poskytujeme kvalitní služby, lidi jsou spokojeni. Máme v nabídce služby pro děti, mladé i seniory. Každý si vybere.“
Teda lidi bývají poznamenaní svým povoláním, ale tak mladá a jistě i vzdělaná a baví se se mnou, jako by mezi nebožtíky pracovala už nejméně 50 let… S tím jsem se ještě nesetkal.
„No dobře, ale když pak už v rodině všichni umřou?“
„No tak se rodí jiní. Dokonce i pro některé školy už pracujeme a pomáháme jim…“
Nevycházel jsem z údivu. Asi mají opravdu velkou konkurenci a lákají zákazníky kde se dá, ale už od mlada s tím zatěžovat žáky ve školách…
„A  co vy, už máte vybráno?“ Pokračovala.
„No popravdě řečeno, nezamýšlel jsem se ještě o tom. Myslel jsem, že mám ještě čas…“
„Kdepak pane, pak už třeba nebude místo.“
„Myslel jsem, že vaše služby nebudu ještě potřebovat.“
„Pane, to nikdy nemůžete říct. Copak se necítíte unaven? Pracujete jistě hodně i v noci…“
„No ano, cítím se unaven.“
„Tak vidíte, měl by jste se již začít zajímat o naši nabídku.“
Sakra občas bývám k zákazníkům upřímný, dávám lidem otázky na tělo a stejně tak mám k nim i připomínky, ale toto. Říkat někomu, že asi už brzy umře… Začínalo se mě dělat zle a jako celoživotní hypochondr jsem už začínal přemýšlet, který životní orgán mě selže asi jako první…
Mezi tím jsme dojeli k cílové adrese a ona: „No tak se za mnou stavte, něco vybereme, aby se to líbilo i manželce, dětem. Zkrátka spokojenost pro celou rodinu. může to být třeba i pěkný dárek.“
Já: „Dárek? Tak možná by někdy byli spokojeni, ale to snad opravdu jen v krajních situacích. Nevím, co je na tom tak zábavného a ještě říkáte, že i dětem…“
„ A vy jste jako dítě nerad jezdil k moři?“ Odpověděla při placení.
Polkl jsem na prázdno při vracení drobných a ona pokračovala: „Tak se za mnou stavte, tam kde jste mne nakládal. Ve dvoře je cestovní kancelář ve které pracuji.“

To děvče do teď asi netuší, jaké krušné chvilky mi po cestě připravila a nevědomky mi vrátila i ty moje různé upřímnosti k jiným.
Já už budu hodný, dědečku…  :-)